rozhovor pro server ŽENA-IN
Lékařka Marie Skalská je prototypem moderní ženy, i když se mnohým vlastně na první pohled může jevit spíš jako SUPER ŽENA.
Vedle péče o rodinu se třemi dětmi, které vede k lásce k pohybu, stíhá totiž řadu dalších aktivit - přednáší na FTVS UK a vede vlastní firmu, kde učí ostatní ženy, jak žít lépe.
A to není vše. Umí si najít čas sama na sebe, a tak pravidelně vyráží na lekce cvičení protáhnout tělo, běhá a minimálně jednou měsíčně prý navštíví divadlo. Jak to dělá? Nad mým údivem jen mává rukou a směje se: "Prostě jen udržuji tempo a počet!"
A protože se známe už nějaký ten rok, mohu potvrdit, že se jí to daří. A ještě se u toho povětšinou usmívá…
MUDr. Marie Skalská je členem České kardiologické společnosti, České obezitologické společnosti, Evropské kardiologické společnosti a European College of Sport Science. Proto je víc než jasné, že si budeme povídat o srdečních záležitostech, které se v podstatě pojí s obezitou, jež přestavuje pro lidstvo novodobý mor. Nikdy nebylo tolik obézních jako teď.
Je to tak, Marie? A co všechno hrozí ženám, když jsou obézní?
S kilogramy navíc je spojen dlouhý seznam onemocnění doslova od hlavy až k patě - jak pro muže, tak pro ženy. Nejdůležitější, resp. nejvíce životu nebezpečné jsou onemocnění srdce a cév (infarkty, mozkové příhody...) a cukrovka 2. typu. Je paradox, jak vyřknutí diagnózy „nádor“ zní většině populace jako „konečná“, zatímco diagnóza „vysoký krevní tlak“ nebo „cukrovka“ už nám tak nebezpečně nezní.
MUDr. Marie Skalská
A přitom na onemocnění srdíčka, kdy například vysoký krevní tlak je velmi silný rizikový faktor, zmírá dvakrát více Čechů než na nádorová onemocnění. Podobné srovnání nabízí zákeřná cukrovka 2. typu. Je to tichý zabiják, na který se vlastně neumírá, ale umírá se na její komplikace. Osoba s cukrovkou má stejné riziko jako osoba, která již prodělala infarkt. Cukrovku 2. typu zatím v plně rozvinuté fázi neumíme vyléčit, zatímco některé nádorové onemocnění vyléčit ve velkém procentu umíme.
To je hodně důležitá informace, protože v povědomí lidí je pořád ještě uloženo, že infarkt je typický pro muže...
Spektrum onemocnění spojených s obezitou je u mužů i žen stejné, v čem se ženy od mužů odlišují, je právě průběh srdečních onemocnění. Ženy mají dle výsledků studií horší průběh srdečních onemocnění s horší prognózou, hůře se hojí po kardiochirurgických výkonech. Ženy začínají stonat na srdeční onemocnění po menopauze, kdy přestanou být chráněny ženskými pohlavními hormony. To je ten důvod, proč na koronárních jednotkách najdeme s infarkty muže klidně těsně po čtyřicítce, zatímco ženy s infarktem jsou většinou důchodového věku. Tak nějak mi přijde, že ženu příroda nadesignovala, aby splnila své biologické povinnosti, postarala se o děti a po přechodu už zas tak není potřeba, tak rychlejší konec s ní.
No myslím, že jsme čtenářky postrašily dost a pojďme už vést rozhovor převážně v pozitivním duchu. O hubnutí se začátkem roku píše snad všude. A všechny také většinou víme, proč se nám oblečení zmenšuje. Problémem bývá přejít od teorie k praxi. Prozradíš nám nějaké svoje tajné, myslím osvědčené, rady, jak z té snahy o upravení životního stylu co nejvíce vytěžit. Čím třeba začít, aby nás počáteční úspěch nemotivoval?
Jasně Marci, přesně tak. My to všechno víme, teorii máme - my ženy - „zmáklou“, to bychom musely být hluché a slepé, ono hubnutí je v osmdesáti procentech o hlavě. Základem je rozumná motivace - je to něco jako benzín do auta. Můžeme mít sebelepší fáro, ale když tam nenalejeme benzín, tak to nepojede.
Slabá vůle, na kterou to často svádíme, totiž neexistuje. I když se nám zdá, že nemáme pevnou vůli a nešly jsme třeba cvičit, tak to vlastně děláme z nějakého „rozumného důvodu“, aniž bychom si to uvědomovaly. Třeba se nám nechce obětovat čas, který strávíme s rodinou, nebo místo cvičení stihneme dodělat práci, která by nás pak stresovala, kdybychom ji odložily. To jsou přece rozumné důvody, na co ten čas potřebujeme.
Ta mince „nejít cvičit“ má vždy dvě strany a není nutno se zatracovat. K té motivaci přispívá dobře nastavený cíl. Je přeci hloupost chtít ze dne na den zcela změnit své stravování (chci hubnout 10 kilo za měsíc), když jsem posledních 20 let jedla špatně.
Stejně tak většinou ztroskotá rozhodnutí cvičit 5x týdně, když jsem do této doby cvičila maximálně výstup a nástup do auta. Tyhle přehnané požadavky nebude naše tělo a mysl chtít plnit, a tak se jim bude všemožně bránit. Nás ten boj vyčerpá a přestane bavit. Čím menší a konkrétnější cíl si dáme, tím je větší šance ho splnit. Což třeba začít tím, že budu po většinu dnů, musím si říci konkrétně 5x týdně, svačit. Když jsem do této doby necvičila, budu cvičit 2x týdně, klidně 15 minut, ale dodržím počty. Ty pak mohu pozvolna navyšovat.
Takže je důležité postupovat krok za krokem, dokonce spíš krůček za krůčkem...
Ano, když si své malé cíle splním, tak ony mě správně „nabudí“ a dodají mi chuť a pocit, že na to mám a jdu dál. Zatímco přehnané nesplnitelné požadavky mě demotivují a odradí. Cíl si vždy definujte pozitivně, tj. co BUDU dělat, a ne co NEBUDU dělat, například „Nebudu jíst sladké“, ten zápor totiž naše mysl neguje. Když vám řeknu „Nemyslete na veverku ve žluté kombinéze!“, už si ji budete představovat...
Takže správná formulace cíle by spíše byla „Budu jíst v kratších odstupech, budu si připravovat svačinky, abych vyřešila svoje večerní záchvaty „žravé“.
A ty praktické konkrétní tipy?
Využít každé časové skulinky. Což třeba při fénování vlasů udělat 10 squatů (dřepů)? Děti mají trénink, tak si vezmu tenisky, a zatímco se ony hýbou, tak já se svižně projdu nebo zaběhám kolem stadionu. Děti mají plavání, tak já si přece také vezmu plavky a zaplavu si vedle v dráze.
Mám služební cestu, sbalím plavky, tenisky nebo inline brusle a na internetu najdu sportoviště nebo dráhu přímo v místě „služebky“. Jde o to plánovat a být připravená.
Já osobně mám velkou výhodu, že předcvičuji, takže do toho fitka prostě dorazit musím. Nicméně čtvrt hodiny před začátkem cvičení, když už toho za den mám dost, si musím připomínat, jak skvěle mi po tom cvičení bude. A ano, asi kdybych tam nemusela, tak bych někdy určitě nešla, to přiznávám...
Osobně mým klientkám radím, aby si pohybovou aktivitu plánovaly jako pracovní povinnost, přes kterou téměř nejede vlak.
To využití každé skulinky mi připomíná klasickou hubnoucí poučkou „choďte co nejvíce pěšky“. Ale kolik by třeba žena měla navíc udělat kroků, aby to chození navíc bylo znát na ručičce váhy? A pomůže to také tomu srdíčku, které jsme zmiňovali v úvodu?
Když chceme navýšit množství pohybu, aby to k něčemu bylo, tak je potřeba překročit tzv. prahovou úroveň. Tj. navýšit množství pohybu alespoň o 30 %, než jsme dosud zvyklé. Z toho plyne, že je to velmi individuální. Třeba pošťačka, která za den nachodí 11 km, by musela začít chodit ještě „další rajon“, aby začala hubnout chůzí. Ta prostě musí zařadit jiný a intenzivnější pohyb. Zatímco ženě z kanceláře, která po většinu pracovní doby sedí u počítače, stačí pohybu mnohem méně. V praxi to znamená spočítat si aktuální počet kroků (využijte volně stažitelné aplikace do chytrých telefonů nebo krokoměry), a toto množství navyšte o 30 %.
MUDr. Marie Skalská
Pro srdce je skvělé jakékoliv navýšení pohybové aktivity. Už 15 minut pohybu se příznivě metabolicky projeví. Zrovna aktuálně vyšla studie, která potvrdila, že nedostatek pohybu je pro naše srdce mnohem horší než obezita. Hypokinesa (nedostatek fyzické aktivity) způsobuje dvakrát více onemocnění srdce a cév než kilogramy navíc. Takže lepší být klidně FAT, ale FIT nežli nonFAT a nonFIT.
Ano, o tom jsem už slyšela a uklidňuje mě to, když si občas stoupnu na váhu a není to úplně snové číslo. Ale zpět k té chůzi - může žena tedy zhubnout, když si přidá do svého programu ráno 10 minut svižné chůze cestou do práce a večer se pokusím o totéž? Nebo je to málo? A kolik pohybu potřebuje pro zdraví naše srdce, přičemž se jedním trénovaných dechem ptám, zda je lepší každý den pravidelně malá dávka pohybu, nebo si dopřát jednou týdně pořádnou túru, až z nás bude kapat pot?
Stran doporučení odborných společností je pro naše srdce skvělé, pokud máte 150 minut pohybu týdně, a ještě lepší, pokud to rozdělíte do kratších časových úseků na většinu dnů v týdnu, tj. 5x týdně 30 minut aktivního hýbání. Princip je v tom, že některé efekty pohybu jsou krátkodobé a trvají cca 24 hodin, třeba vliv na hladinu krevního cukru. Z toho plyne, že je mnohem výhodnější se hýbat trochu a každý den, protože tak si každý den zlepším hladinu glykemie, než se v pondělí zničit po 1,5 hodině ve fitku a mít hladinu krevního cukru příznivě ovlivněnou jen do úterý...
Ohledně těch 10 minut - ano, pokud bys do této doby necvičila a přidáš v součtu 20 minut ostré chůze denně, tak už to „něco“ udělá. Navíc právě těch 10 minut je krásně realizovatelných, a když se ti bude dařit, jistě přidáš další.
Na facebooku tvé společnosti Pro Fit Institut mě nedávno zaujala informace o tzv. paradoxu obezity. O co přesně se jedná? A proč by měl čtenářky Žena-in.cz zajímat?
Paradox obezity znamená, že obézní lidé pokud mají ve starším věku onemocnění srdce - srdeční selhání, tak stonají lépe než ti s normální hmotností. Tento jev není jednoznačně vysvětlen, ale můžeme si laicky představit, že to nemocné tělo má kde brát energii na boj s nemocí. Na druhou stranu, když si budeme udržovat normální hmotnost, tak si riziko srdečního onemocnění výrazně snižujeme, resp. nemusíme s k němu dopracovat.
To bezesporu. Pojďme ještě ale na chvíli k tvé osobě. Říká se, že matky se třemi dětmi už mají věci na háku a spousta věcí neřeší. Ale osobně sále nechápu, kde bereš čas na tolik aktivit. Můžeš třeba pro inspiraci nastínit, jak vypadá takový tvůj obyčejný všední den?
Upřímně - nechci stresovat okolí. Mé kamarádky vždycky říkají, že když nestíhají, pomyslí na mě a hned je jim lépe. Miluji prostě výzvy, které vypadají nesplnitelně.
Mám štěstí, že mé dny jsou velmi různorodé. Některé jsou „vajíčkové“, kdy moji synové mají ještě před školou ranní tréninky. Já tedy musím brzy vstát, abych jim na svačinu udělala vajíčka natvrdo - to pak stihnu ještě plno věci, než ten den skutečně začne. Vzhledem k tomu, že moje práce je moje vášeň a mám neskutečné štěstí na kolegyni a kamarádku Terezu Hodycovou, která je úplně stejně mentálně naladěná, tak naše pracovní dny, kdy přednášíme po celé republice, vypadají jako „holky na výletě“.
Spojíme je i s relaxací, návštěvou sauny, přesně jak jsem psala: jedeme-li na služebku, tak zjistíme, kde se dá v místě zasportovat nebo odpočinout. Obecně řečeno, myslím, že mám skvěle zvládnutý time-management. Dny mám naplánované po 30 minutách, včetně toho, kdy si jdu zaběhat, a nezapomínám ani na potěšení duše. To znamená, že každý měsíc minimálně jednou do divadla s manželem, jednou s dětmi, ani na „holčičí“ záležitosti, jako je kosmetika a opečovávání, nezapomínám.
Když jsme u toho divadla, co tě v poslední době zaujalo, ať si nepovídáme jen o zpocených tričkách...
Moje poslední divadelní úlovky jsou
Ohlušující pach bíle na Nové scéně,
Cry, baby cry ve Švandově divadle nebo
Valmont v Národním divadle. Vlastně jakožto vyšumělá baletka mohu vřele doporučit v Národním jakýkoliv balet. A pro děti je zcela super cokoliv v
Minoru, nejde šlápnout vedle. I když vlastně nevím, jestli se tam baví víc moje děti, nebo já. Přeji příjemný kulturní zážitek!
rozhovor vedla Marcela Macáková